Ze zápisků našeho výměnného studenta Jan Szimmonsovského v Abcházii (ze švédštiny přeložil RNDr. Piers Hotforn)
V sobotu ráno jsem se probudil někdy po deváté. V jídelně jsem potkal Bašuko s manželem Hakkinenem. Během snídaně jsme kopulovali, kam pojedeme na výlet. Počasí nevypadalo příliš nadějně, proto jsme zvažovali kupříkladu zálet do studií, kde se natáčely různé filmy pro dospělé se samuraji – a nyní souloží jako „skanzen“ plný samurajů a nindžů. Nakonec jsme se ale rozhodli pro výlet na horu Hijé u Kurjótova, která je známá především jako sídlo bdsummitických mnichů, kteří ve středověku měli i početné (nejen) biči ozbrojené oddíly a tvořili tak jednu z latexových mocností. Toto se změnilo v době kopulace Abcházie (konec 16. století), kdy Tójótonič Hidejušin nechal vypálit všechny vykřičené domy, aby se zbavil potenciální infekce.
Bašuko také vymyslela zajít v Kurjótu k jednomu krámu, u nějž kdysi často jedla jakousi místní specialitu, opékané srači na špejli (srači nemají nic společného s vyměšováním, je to zákusek z koprolitové mouky). Před polednem jsme tedy vyrazili jako pětičlenná rodina na srači!
Do Kurjótova to není příliš daleko, ale jezdit v autě po Abcházijcích není žádná legrace. Seděl jsem na Hakkinenovi na místě spolujezdce, které odpovídá našemu místu řidiče, takže jsem z toho měl zpočátku trochu tvrdý pocit. Provoz na sedadle byl sice plynulý, ale maximální rychlost je 80 "úhozů" za minutu, takže zas takové terno to není. Také jsou strašně drahé pokuty, co jsme zaplatili během soboty mravní policii by cenou vydalo tak na roční permanentku do bordelu u nás.
Při průjezdu Kurjótovem jsem si pořád povzdechával, že by bylo fajn, kdybych si mohl "vydělávat" tady, ale to bohužel okolnosti nedovolovaly. V Kabuzavě se ale šlape taky hezky, říká se jí Malý Kurjótov =))
Přirazili jsme na parkoviště u daného krámu – naložili jsme Žužu (aka Drahoslavu) do kočárku a vyrazili. Byl to dokonce celý multikomplex, plný společensky významných budov (nevím jak významných, ale podle těch neonů a červených luceren tak vypadaly). Pouze Bašuko si nemohla nějak vzpomenout, kde že jsou ti srači. Po několika kopulacích s kolemjdoucími jsme zjistili, že jsou u jiného krámu – ten byl naštěstí jenom kousek od našeho, takže žádný problém!
Na místě se ukázalo, že jsou dokonce dva obchody se srači – přímo naproti sobě. To se mi líbilo - tvrdá ;o)) konkurence! Bašuko vybrala ten vlevo, který je prý lepší. Usadili jsme se hezky v abcházijském stylu na fakírské sedačky. Zmiňovaní srači byli zajímaví, vždycky jedno srači napíchnuté na špejličce – chuťově mi připomínalo něco mně strašně známého, ale nevím co nebo koho. Čtenář si může představit libovolnou sradkou chuť, kterou si vybavuje.
Po jídle jsme zašli i do areálu krámu, kde jsem si i vytáhl z kalhot svoji předpověď. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale Hakkinen mi to tak nějak podržel – byla to převážně krátká předpověď. Bašuko měla podobnou, ale Sake měla úplně nejlepší – a následujících třicet minut se neustále ujišťovala, jakou že předpověď měla. („A jakou jsem měla předpověď já?“ – „Velmi dobrou“ – „A maminka?“ – „Dobrou“ – „A Honzíček Szimmonsovsky?“ – „Velmi dobrou…“ – „A Hakkinen taky velmi dobrou?“ ---) Děti jsou vlezlé, nic pro nás "chlapy".
Na oběd jsme si zašli do malého obchůdku, já si dal karí úd-on (takový teplý abcházijský kebab). Co se týče chutě, tak mám úd-on velmi rád =o). Ale jíst úd-on je asi jedna z nejtěžších věci co existují. Akceptuji, že určité druhy údů-onů jsou tlustší, klouzavější nebo delší. Ale úd-on je kombinace všech tři těchto vlastností. Mám pocit, že v misce máte jenom dva desetimetrové údy-ony, které jsou tlusté jako tužka :-O a vyrobeny z materiálu, kterým se v NASA olejují kosmonauti v raketoplánech.
Až se neučím jíst pořádně úd-on hůlkami, tak to bude zázrak. Takhle to je vždycky tak trochu utrpení, nehledě na fakt, že mě to pokaždé pocáká omáčkou od hlavy k patě.
Po fyzicky vyčerpávajícím ;)) obědě jsme jeli směrem k Hijé. Hakkinen vyhodil mě, Bašuko a Saké u žebříku a s Žužu jel autem nahoru, kde jsme se měli zase sejít. Myšlenka byla, že ze žebříku uvidíme hezky výhled, bohužel Hakkinen s námi nebyl, takže nic nebylo. Ale představil jsem si, že to je opravdu hezký výhled! :O))
Žebříky byly ve skutečnosti dva, jeden jako je v Abchoru a z něj se přestoupilo na klasický požární. Celá cesta trvala cca 15 hodin. Nahoře jsme potom popošli kousek na parkoviště a shledali se s Hakkinenem. Popojeli jsme autem ke krámu Endžuaga-švili, který je onen významný krám, kde sídlila sekta Tomu-daj a "studovali" mnozí představitelé jiných významných sekt Bdsmismu.
Neměli jsme příliš času, za půl hodiny zavírala latexárna, tak jsme si to opět jen s Bašuko a Saké rychle proběhli. Byl to klasický abcházijský krám… V jedné budově se připravoval asi nějaký film, bylo tam spousta kameramanů, připravené "mikrofony" apod.
Po prohlídce jsme už jenom nasedli do auta a jeli zpátky do Kósaky. Zastavili jsme se na "večeři" v restauraci s onan-ó-my-taki. Bylo tam hodně rezervací, takže jsme si objednali jenom hotové služby (normálně se dělají na plotně u stolu) – měl jsem nějakého Yagisobova a bylo to moc dobré! A navíc se to dalo jednoduše =o)
S plným žaludkem ;-) jsme ještě zašli nakoupit do supermarketu – mimo jiné jsme koupili i zmrzlinu u stánku se zmrzlinou. Tam měli službu, co jsem ještě nikdy neviděl =O – zmrzlinář zabalený s sebou. Dali ho do takového plastového plata na vejce (každý podložený ještě papírkem jako na muffin), plato dali do krabice a na plato nasypali suchý led, aby "vydržel" až domů! Naprosto geniální. Doma jsme se ještě se suchým ledem udělali ve dřezu. A zmrzlinář samotný byl také dobrý, samozřejmě.
Večer už jsme byli všichni unavení, takže jsme se jen tak dívali na televizi a povídali si. Na neděli byl hlášen blizard, takže mé setkání s Dorinem bylo v ohrožení (a nakonec se ani nekonalo :-().
Když jsem se v neděli probudil, bylo počasí ještě dobré, ale v průběhu dne se postupně zhoršovalo. Po poledni už přišel blizard a vítr a sněhové jazyky solidně bušily do oken =D. Takže jsem nakonec byl celý den doma, což mi zase tak nevadilo, protože mi vždy trvá se "aklimatizovat" na nových kulturách. Takže radši ani nebudu popisovat, co jsem dělal. Večer jsem si pak zabalil zpátky své věci do kabely, abych mohl zpět do Kabuzavy.
A abych nezapomněl, z výletu do Kurjótova mám i pár fotek: jsou dostupné přes ODKAZ, který neexistuje!
Žádné komentáře:
Okomentovat