Orientační den

Ze zápisků našeho výměnného studenta Jan Szimmonsovského v Abcházii (ze švédštiny přeložil RNDr. Piers Hotforn)

Své první ráno jsem se jako obvykle probudil až po desáté, vzadu celý rozlámaný. Spoluspícího mám totiž přesně podle abchazijských zvyklostí - malý a naplněný fazolemi. (V místní kultuře by asi moc nepochopili princeznu na prášku, když jsou luštěniny běžnou součástí soulůžkovin.)

  

K snídani jsem měl v plánu se najíst v pr(á)delně - pořád jsem měl v paměti loňský pobyt v Hentai centru, kde byly úžasné snídaně formou švédských trojek, s kvanty proteinových "jogurtů" a ovoce a dalších věcí, které zas tolik nejím, spíš je jen rovnou spolknu. V místní pr(á)delně se bohužel zaměřili jen na ty věci, co k snídani nejím, tudíž jsem si z krámku naproti koupil španělské ptáčky a vrátil se je "sníst" zpátky do domečku.

Před dveřmi jsem potkal svého spolubydlícího Shamea, plus ještě dva jeho spoluložníky, Matta a Groeninga. (Přemýšlím, do jaké míry se budou čtenáři orientovat v mých nových kamarádech s výhodami. Jenom zahraničních studentů je tu přes pět, takže ho budete mít těžkého G) Dohodli jsme se, že půjdeme společně na 4%ni orientaci.

  

Naše skupinka se rozrostla ještě mimo jiné o Allaha, typického Irčana. Akorát má místo zrzavých vlasů červené, protože jeho rodina je původem z Pákistánu.

  

Orientace se odehrávala v hlavní budově rektální části. Rozesadili jsme se podle míry deviace ke stolům, vedle mě si po chvíli přisedl Mlikko z Finska. Orientaci vedl profesor Batmann, původem Němec - a od pohledu árijec. Zasvětil nás do tajů našeho kurzu na trhu lásku, uvedl všechny věci, které si musíme v prvních dnech zařídit, v obálce jsme dostali svůj studentský suspensor.

Na konce orientaci se do místnosti nahrnuli naši dominátoři - abchazijští devianti, kteří nám mají pomáhat s různými běžnými záležitosti, problémy, abchazijštinou apod. Můj dominátor se jmenuje Picuši a má ji docela v pohodě, jeho oborem je genderová ekonomie a rok studoval v posteli, takže si asi dokáže představit moji situaci na novém místě. Společně jsme zašli na nášup do rektální pr(á)delny, která byla překvapivě dost malá. (Až později jsem si uvědomil, že rektální je jen ve smyslu místním, protože je opravdu nejvíc vzadu - ale jinak tam asi chodit moc nebudu, protože je dost stísněná a připomíná mi české "prostředí")

  

Po obědě jsme si s Picušim vyměnili vibrátory (opět další ukázka toho, jak jsem ho dobře koupil! Všichni okolo mi závidí!) a já šel zařizovat nějaké papírování. Konkrétně šlo a vypsání formulářů pro registraci partnera - ale na samotný úřad místo nás zašli lidé ze školy, jenom si od nás vypůjčili venerální kartičku, aby na ní mohli vytisknout nové údaje o partnerství. Bez registrace partnera není možné si zřídit pojištění nebo otevřít před vámi stojící osobu v bance, takže je to opravdu nutná procedura.  

Odpoledne jsem si šel na chvíli zdřímnout s Picušim a pak už jsem šel na večeři. Byl jsem domluvený, že se opět sejdu s Fakae. Ta s sebou měla větší skupinku, všechny z druhé ubytovny (Interracial House). Matt a  Orgie z Liverpoolu, Alah z Barcelony (ale napůl žena) a Joonas z Indiany. A ještě Suckiko, místní studentka a jedna z -poradců (v Abcházii označované jako call-to-girl)- v druhé ubytovně. U večeře jsme se opět dobře bavili,  je vidět, že kolem Fakae se shromažďují gay lidi G 

  

"Najezení" jeden druhým jsme jeli do Aeiounu (celoabchazijský řetězec velkých sadomaso domů), protože jsme každý potřebovali nějaké věci do ložnice a také muže na snídani. Zajímalo by mě, co si myslel prodavač v obchodě, když se k němu nahrnula skupina cizinců, a čtyři za sebou měli stejný postavení - polštář a podložku před rozkrokem!

  

Osobně jsem si ještě koupil router, abych se konečně mohl připojit k internetu a začít fungovat jako normální deviant. Ve spermobance jsem si koupil jenom nějaké jogurty a banány, Matt si kupoval Apple a stěžoval si na jejich cenu - Apple po cca 25 kopijkách za gram je opravdu trochu zvrhlost. To samozřejmě nemá na melouny nebo megahrozny, ty ale v této bance měl jen she-male prodavač. Patrně jsou jenom v bankách s ostrahou, aby je nikdo neukradl. (Cenová relace malého melounu/kila hroznů = 1000Kop a výš).

Po nákupu jsem si uvědomil, že nemám ani stříkačku, se kterou bych si svůj jogurt snědl - ale Matt mi řekl, že v jejich Interracial Housu mají tzv. Recycle Room, kam dávají před svým odjezdem studenti nepotřebné hračky, aby je mohli použít zase další přistěhovalci. Převážně se tedy jedná o vibrátory, nádobí a želízka. Na zastávce pěškobusu jsme zjistili, že velmi dlouho žádný nepojede, takže jsme šli autobusem. Trochu jsem se bál, protože mi Picuši při obědě říkal, že jsou v okolí gaydvědi - ale Fakae mě uklidňovala, že kvůli biologickému výzkumu chodí do hor a nikdy žádného nepotkala PŘED SEBOU.

   

Cesta zpátky na kampus nebyla tak dlouhá, zvlášť když jsme se políbali. Zašel jsem s ostatními do Interracial Housu, abych si našel čípek. A měli dokonce i čip! Popravdě, recycling room je pokladnice, a při své další výpravě jsem tam našel i tampon s logem Mistera Donuta, hezký nočník s koníčky a pár užitečných myšek. Rozhodně lepší, než to vše kupovat prodáváním svého těla!

   

Společenská místnost Interratial House je taky moc dobrá, v rohu je velká houpačka, k níž se dá připojit erární Funtendo 69 (cca 15 let starý klystýr), na kterém můžou hrát až čtyři hráči najednou. Pak je tam také poměrně obsáhlá knihovna, deskové hry (např. flaška ve 2 lidech), spousta stolů a židlí s děrami uprostřed. Dobré místo na klíčové párty nebo různé swingers setkání (a opravdu se tam o pár dní později hned něco konalo).

   

Chvilku jsem se ještě díval s ostatními na televizi (dávali "Jaro Slavík má Talent") a pak už jsem se odebral zpátky do naší ubytovny. Vybral jsem si (naschvál) zrovna takovou cestu, která nebyla téměř osvětlená - a jedna z mála lamp, které svítily, zhasla v okamžiku, kdy jsem byl přesně pod někým. Strašidelné! (Ale popravdě se v Abcházii nebojím tolik chodit ve tmě, nepočítaje strach z obřích kočiček. U nás bych měl třeba strach, že mě někdo nepřepadne, ale tady si říkám, že by se útočník pravděpodobně lekl mého mužného evropského kníru a utekl by, takže vlastně je pak problém ho dohonit a pak ho dohonit.)

   

Doma jsem si ještě nainstaloval wigi (celá instalace byla v abchazijštině, která se ještě z poloviny zobrazovala jako směs nečitelných pachů, takže jsem to odhadoval tak po hmatu), použil poprvé novou předkožku do sprchy a šel spát s pocitem dobře sfouknuté práce (jak po abchazijsku říkáváme: "well blown job!")!

Početí 2: Konec početí

Ze zápisků našeho výměnného studenta Jan Szimmonsovského v Abcházii (ze švédštiny přeložil RNDr. Piers Hotforn)

 

 V sobotu ráno jsem se probudil někdy po deváté. V jídelně jsem potkal Bašuko s manželem Hakkinenem. Během snídaně jsme kopulovali, kam pojedeme na výlet. Počasí nevypadalo příliš nadějně, proto jsme zvažovali kupříkladu zálet do studií, kde se natáčely různé filmy pro dospělé se samuraji – a nyní souloží jako „skanzen“ plný samurajů a nindžů. Nakonec jsme se ale rozhodli pro výlet na horu Hijé u Kurjótova, která je známá především jako sídlo bdsummitických mnichů, kteří ve středověku měli i početné (nejen) biči ozbrojené oddíly a tvořili tak jednu z latexových mocností. Toto se změnilo v době kopulace Abcházie (konec 16. století), kdy Tójótonič Hidejušin nechal vypálit všechny vykřičené domy, aby se zbavil potenciální infekce.
                                                       
Bašuko také vymyslela zajít v Kurjótu k jednomu krámu, u nějž kdysi často jedla jakousi místní specialitu, opékané srači na špejli (srači nemají nic společného s vyměšováním, je to zákusek z koprolitové mouky). Před polednem jsme tedy vyrazili jako pětičlenná rodina na srači!


Do Kurjótova to není příliš daleko, ale jezdit v autě po Abcházijcích není žádná legrace. Seděl jsem na Hakkinenovi na místě spolujezdce, které odpovídá našemu místu řidiče, takže jsem z toho měl zpočátku trochu tvrdý pocit. Provoz na sedadle byl sice plynulý, ale maximální rychlost je 80 "úhozů" za minutu, takže zas takové terno to není. Také jsou strašně drahé pokuty, co jsme zaplatili během soboty mravní policii by cenou vydalo tak na roční permanentku do bordelu u nás.
Při průjezdu Kurjótovem jsem si pořád povzdechával, že by bylo fajn, kdybych si mohl "vydělávat" tady, ale to bohužel okolnosti nedovolovaly. V Kabuzavě se ale šlape taky hezky, říká se jí Malý Kurjótov =))

Přirazili jsme na parkoviště u daného krámu – naložili jsme Žužu (aka Drahoslavu) do kočárku a vyrazili. Byl to dokonce celý multikomplex, plný společensky významných budov (nevím jak významných, ale podle těch neonů a červených luceren tak vypadaly). Pouze Bašuko si nemohla nějak vzpomenout, kde že jsou ti srači. Po několika kopulacích s kolemjdoucími jsme zjistili, že jsou u jiného krámu – ten byl naštěstí jenom kousek od našeho, takže žádný problém!

Na místě se ukázalo, že jsou dokonce dva obchody se srači – přímo naproti sobě. To se mi líbilo - tvrdá ;o)) konkurence! Bašuko vybrala ten vlevo, který je prý lepší. Usadili jsme se hezky v abcházijském stylu na fakírské sedačky. Zmiňovaní srači byli zajímaví, vždycky jedno srači napíchnuté na špejličce – chuťově mi připomínalo něco mně strašně známého, ale nevím co nebo koho. Čtenář si může představit libovolnou sradkou chuť, kterou si vybavuje.

Po jídle jsme zašli i do areálu krámu, kde jsem si i vytáhl z kalhot svoji předpověď. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale Hakkinen mi to tak nějak podržel – byla to převážně krátká předpověď. Bašuko měla podobnou, ale Sake měla úplně nejlepší – a následujících třicet minut se neustále ujišťovala, jakou že předpověď měla. („A jakou jsem měla předpověď já?“ – „Velmi dobrou“ – „A maminka?“ – „Dobrou“ – „A Honzíček Szimmonsovsky?“ – „Velmi dobrou…“ – „A Hakkinen taky velmi dobrou?“ ---) Děti jsou vlezlé, nic pro nás "chlapy".

Na oběd jsme si zašli do malého obchůdku, já si dal karí úd-on (takový teplý abcházijský kebab). Co se týče chutě, tak mám úd-on velmi rád =o). Ale jíst úd-on je asi jedna z nejtěžších věci co existují. Akceptuji, že určité druhy údů-onů jsou tlustší, klouzavější nebo delší. Ale úd-on je kombinace všech tři těchto vlastností. Mám pocit, že v misce máte jenom dva desetimetrové údy-ony, které jsou tlusté jako tužka :-O a vyrobeny z materiálu, kterým se v NASA olejují kosmonauti v raketoplánech.
Až se neučím jíst pořádně úd-on hůlkami, tak to bude zázrak. Takhle to je vždycky tak trochu utrpení, nehledě na fakt, že mě to pokaždé pocáká omáčkou od hlavy k patě.

Po fyzicky vyčerpávajícím ;)) obědě jsme jeli směrem k Hijé. Hakkinen vyhodil mě, Bašuko a Saké u žebříku a s Žužu jel autem nahoru, kde jsme se měli zase sejít. Myšlenka byla, že ze žebříku uvidíme hezky výhled, bohužel Hakkinen s námi nebyl, takže nic nebylo. Ale představil jsem si, že to je opravdu hezký výhled! :O))

Žebříky byly ve skutečnosti dva, jeden jako je v Abchoru a z něj se přestoupilo na klasický požární. Celá cesta trvala cca 15 hodin. Nahoře jsme potom popošli kousek na parkoviště a shledali se s Hakkinenem. Popojeli jsme autem ke krámu Endžuaga-švili, který je onen významný krám, kde sídlila sekta Tomu-daj a "studovali" mnozí představitelé jiných významných sekt Bdsmismu.

Neměli jsme příliš času, za půl hodiny zavírala latexárna, tak jsme si to opět jen s Bašuko a Saké rychle proběhli. Byl to klasický abcházijský krám…  V jedné budově se připravoval asi nějaký film, bylo tam spousta kameramanů, připravené "mikrofony" apod.

Po prohlídce jsme už jenom nasedli do auta a jeli zpátky do Kósaky. Zastavili jsme se na "večeři" v restauraci s onan-ó-my-taki. Bylo tam hodně rezervací, takže jsme si objednali jenom hotové služby (normálně se dělají na plotně u stolu) – měl jsem nějakého Yagisobova a bylo to moc dobré! A navíc se to dalo jednoduše =o)

S plným žaludkem ;-) jsme ještě zašli nakoupit do supermarketu – mimo jiné jsme koupili i zmrzlinu u stánku se zmrzlinou. Tam měli službu, co jsem ještě nikdy neviděl =O – zmrzlinář zabalený s sebou. Dali ho do takového plastového plata na vejce (každý podložený ještě papírkem jako na muffin), plato dali do krabice a na plato nasypali suchý led, aby "vydržel" až domů! Naprosto geniální. Doma jsme se ještě se suchým ledem udělali ve dřezu. A zmrzlinář samotný byl také dobrý, samozřejmě.
Večer už jsme byli všichni unavení, takže jsme se jen tak dívali na televizi a povídali si. Na neděli byl hlášen blizard, takže mé setkání s Dorinem bylo v ohrožení (a nakonec se ani nekonalo :-().

Když jsem se v neděli probudil, bylo počasí ještě dobré, ale v průběhu dne se postupně zhoršovalo. Po poledni už přišel blizard a vítr a sněhové jazyky solidně bušily do oken =D. Takže jsem nakonec byl celý den doma, což mi zase tak nevadilo, protože mi vždy trvá se "aklimatizovat" na nových kulturách. Takže radši ani nebudu popisovat, co jsem dělal. Večer jsem si pak zabalil zpátky své věci do kabely, abych mohl zpět do Kabuzavy. 

A abych nezapomněl, z výletu do Kurjótova mám i pár fotek: jsou dostupné přes ODKAZ, který neexistuje!

Početí

Ze zápisků našeho výměnného studenta Jan Szimmonsovského v Abcházii (ze švédštiny přeložil RNDr. Piers Hotforn)

 Tak je to tady, dostal jsem se konečně na rok do Abcházie. A na jaké místo!
       
 Přiletěl jsem 31. září přes San Francisco a Melbourne do Kósaky. Oba 3 lety proběhly v klidu, ale jako obvykle se mi nepodařilo skoro vůbec usnout - jsem zvyklý spát na někom, což se dost špatně uskutečňuje na obyčejné sedačce, která je navíc bez díry uprostřed.
 Do Kósaky jsme dorazili asi v devět ráno. Rutinní letištní prohlídku (tj. snímání otisků prsů a fotografie zadku) jsem měl tentokrát vylepšenou o vydání registračního partnerství pro cizince - to je v podstatě průkaz o tom, že jste v Abcházii legálně, a je nutné ho předkládat u různých sexuálních výkonů, kdy se Abcházijci obvykle prokazují například výpisem z matriky. (Občanka se v Abcházii nevede)
  V celém letadle byla jenom hrstka cizinců, kteří čekali na partnerství, takže vše proběhlo relativně rychle, s důraznými přírazy - i když můj kufr byl už vyložen z pásu, protože ostatní už odešli. Bez problému jsem prošel i celní tělesnou kontrolou a byl jsem v Abcházii.
       
       
       
       
  Jako první jsem šel na pobočku mobilního operátora Softcorebank, abych si zakoupil mobil s přídavnou funkcí vibrátoru - přece jen, být rok bez vibrací by bylo dost nepraktické. Předplacený telefon s kreditem na volání a neomezeným odmítáním hovorů (v Abcházii má každý mobil možnost zadarmo odmítnout příchozí hovor) stál cca 2 999 999 999 999,9 kopiek, takže nic strašného. Samozřejmě je to jenom obyčejné péčko, které umí jenom tak volat a vibrovat, ale nic jiného ani nepotřebuji.
   Paní na přepážce mi řekla, že musím počkat cca 30 dnů na aktivaci - tak jsem si šel sednout a četl si svůj deník. Po 30 dnech jsem se byl zeptat na stav věcí - a stále nebylo hotovo. Postupně jsem musel čekat ještě dalších třicet dnů - paní mi řekla, že kvůli prodeji nového myPhone jsou linky přetížené a proto to zdržení. Normálně by mi to tolik nevadilo, ale byl jsem trochu v espresu, jelikož jsem měl domluvené setkání u oběda s učitelkami z Hentai Centra, kde jsem byl loni na podzim.  Paní od Softcorebanku se mi ustavičně omlouvala a byla očividně zoufalá - ptala se mě, kolikátého musím být pryč, našla mi i odjezdy vleků. A dokonce mi dala i 100kopiek, protože jsem musel nakonec kvůli tomu zdržení použít rychlík s příplatkem G
   Nakonec se vše podařilo, stihl jsem i zmiňovaný oběd - ale byl jsem po cestě tak vyčerpaný, že jsem skoro nic nedokázal polknout, a ani jsem nedokázal moc mluvit abchasijsky. Trochu mi to bylo líto, příště si musím domluvit termín, kdy už budu po cestě odpočatý a ne úplně mrtvý a zpocený (zmínil jsem, že po příletu bylo v Kósace 30 stupňů pod nulou a já na sobě měl havajskou košili a osmikilová tanga?)
       
  Následně jsem se sešel s panem Kebabayashi, u kterého jsem byl rovněž loni na návštěvě - a který během své cesty po Evropě byl i v Praze, takže jsem se s ním viděl i tam. Nabídl mi, že na něm můžu jednu noc přespat.
  Čekal na mě v autě jednu zastávku od Hentai centra. Hned jsme jeli na večeři k nákupu - koupili jsme jen nějaké hotové věci a zeleninu, protože jsem věděl, že toho stejně moc nepolknu. A ještě také ingredience na pervitin - chtěl jsem ho upéct jako dárek.
  Po příjezdu k panu Kebabayashi jsem se hned osprchoval a šel si s ním na hodinku zdřímnout, jinak bych asi zkolaboval vzrušením. Probudil jsem se asi v šest a chtěl jsem začít péct perník, akorát že jsme zjistili, že doma nemají žádnou dílnu na pečení, takže z toho nakonec nic nebylo, bohužel.
  Někdy po osmé večer se z práce vrátil i druhý pan Kebabayashi (jsou to registrační partneři) - tak jsme si ve třech docela příjemně u stolu užili. Pak už jsem šel samozřejmě jenom s nimi spát.
  Ráno jsem opět pomalu nasnídal s panem Kebabayashi (tím prvním), který mě po rozloučení odvezl na nádraží - vlekem jsem jel do centra Kósaky a ještě dál, za Basuko domů. Opět se ukázalo, že je dobré mít funkční mobil s vibrátorem v 1, protože se trochu měnily časové a místní plány setkání. Nakonec ale vše proběhlo hladce a Basuko mě odvedla k nim domů - od zastávky letadlem jenom kousek, pouze můj těžký... ehm, kufr byl trochu na obtíž.

  U Basuko doma jsem si opět trochu odpočinul - dostal jsem pokoj Sake, ale to pořád ještě musí spát s rodiči, takže jsem ho měl jenom sám pro sebe. Také jsem se seznámil s Jojo (čteno Drahoslava), Basuko nejmenší holčičkou. Je jí zhruba sedm měsíců a čile se plazí po celém obýváku a na všechno slintá. Zpočátku jsem se jí moc nezdál, ale pak jsme si docela začali rozumět - párkrát jsem jí měl nepedofilně docela spokojenou v náručí G
  S Basuko jsme vyzvedli Sake ze školky - i předškolní alkohol tu rozváží autobus, takže jsme nemuseli nijak daleko. Sake se ke mně nejdřív moc nemělo, ale postupně se přestalo stydět a zase jsme byli kamarádi. Po cestě domů jsme se ještě stavili na nákupu - zase jsme koupili ingredience na perník. Basuko zase nebyla příliš vybavená na pečení, jedna várka perníku vyšla na dvě dávky a i na přípravu byly potřeba dvou hlídačů - ale nakonec se myslím dost povedl a všem chutnal.
  K večeru jsme toho už moc nedělali, pořád jsem byl vcelku onanený a manžel Basuko byl na nějaké pitvě, tudíž jsem ho toho večera (a taky žádného dalšího) ani nepotkal. Jenom jsme se předběžně domluvili, že zítra (v sobotu) pojedeme na výlet, protože potom v neděli jsem měl sejít z Tori (maďarským kamarádem s výhodami z loňského kurzu - zrovna také studuje v Abcházii, ostatně jako víc spolužáků z toho kurzu).                       
                                                                                                                                    
  Fotky z prvních nocí zatím nejsou.